Rodičovské blues

Nebojte se, nebudu tady fňukat a dojímat se sama nad sebou. Ale můžete očekávat otevřenou zpověď jedné obyčejné mámy, která má občas pocit, že to nezvládá.

Kdybyste se mě v mých 30 letech zeptali, zda chci mít děti, řeknu jasné “ne”. Vím, že to není optimální věta pro článek na rodičovském blogu, ale tehdy to byl holý fakt. Nešlo o to, že bych neměla děti ráda. Jen jsem měla pocit, že nemám co dětem předat. A tím nemyslím jejich zabezpečení do života, ale pocit, že je nezvládnu vychovat. Tento pocit se občas dostane na povrch i teď, po skoro 9 letech, co jsem máma.

Dceru jsem porodila ve svých 35 letech a někteří se na mě v porodnici dívali, jak na vyhynulého dinosaura. Přitom mám pocit, že se věk rodiček posunul směrem k vyšší hranici. Ale o tom se můžeme pobavit někdy jindy.

Zlaté šestinedělí a pak…realita

Dcera Elen se narodila císařským řezem, protože už v bříšku byla svéhlavá a odmítala se otočit hlavou dolů. Já jsem, jako prvorodička, měla strach z porodu koncem pánevním. Pro císařský řez jsem jí vybrala krásné datum narození 22.11. Ale opět mi ukázala, že má svoji hlavu a narodila se o 10 dní dříve. V šestinedělí byla jak reklama na mateřství, spala, jedla a usmívala se. Asi mi chtěla dopřát oddych, než ten cirkus začne. Úderem konce šestinedělí se změnila na každodenního křiklouna až téměř do konce čtvrtého měsíce. Jsem ráda, že bydlíme v rodinném domku, a tak jsem se nemusela bát, že na mě někdo zavolá OSPOD, že ji týrám. Když to bylo spíše naopak 😀. Noci jsem zčásti prochodila s ní v náručí. A když mi konečně usnula, pokládala jsem ji do postýlky s opatrností pyrotechnika v plném nasazení. 

Čas s ní rychle ubíhal. Postupně se nám nějak podařilo se sladit a musím říct, že s ní jsem si rodičovskou opravdu užila. I když místo sdílení zážitků nad šálkem kávy v herničce jsem lítala za ní, protože byla útěkář a měla zřejmě pocit, že si mne musí neustále hlídat. Ale nešlo o žádný šestý smysl. I když je to s dětmi někdy hodně těžké a mám až fyzický pocit, jak to na mě vše padá, nikdy bych od nich neodešla. Tedy… ne déle než na jeden wellness víkend 🙂. Ten jsem mimochodem za těch devět let měla jen jednou. Ale vím, že spousta rodičů by řekla: „No, aspoň něco.“

Druhorozený málem jedináčkem

Se synem mi rodičovská přefičela rychleji než šinkanzen. Rodila jsem ho 22 hodin a chvílemi jsem měla pocit, že už půjdu žadonit o císaře. Naštěstí mě porodní asistentky neskutečně psychicky podržely a za to jsem jim dodnes vděčná. Šestinedělí bylo v kolotoči kojení a běžných denních povinností.Noci s ním byly o poznání klidnější. Stačilo “mlíkárnu” vytáhnout a byl pokoj. Postupně jsem se dokonce naučila kojit v polospánku.. Naštěstí narozdíl od Elenky byl celkem savec, tak aspoň v této oblasti jsem to s ním měla lehčí. Ale v jiných oblastech mi dává dost zabrat. Je fakt střela a do všeho jde po hlavě. Občas s úsměvem říkám, že má štěstí, že je druhorozený – jinak by byl možná jedináček. 🙂

Rodičovská douška

Pomalu se blíží jejich narozeniny, a tak zcela přirozeně rozjímám, jaké to bylo s nimi dříve a jaké je to dnes. Jsou dny, kdy jsou hlučnější než včelky v úle a kdy spolu bojují jak dva kohouti na smetišti. Jsou dny, kdy z nich přímo sálá ta sourozenecká láska a mě se do očí vkrádají slzy štěstí, že mají jeden druhého, až jednou…A i když je rodičovství náročné po všech stránkách, neměnila bych.

Děkuji vám všem, co jste dočetli až sem. Snad jsem vám aspoň trochu přiblížila tu osůbku, která pro vás tvoří Primarodič. Budu ráda, když vám aplikace Primarodič vaši cestu rodičovstvím usnadní. A když dostanete nějaký nápad, co by vám dále pomohlo, jsem “jedno velké ucho.”

Mějte se krásně